Blog

VltavaRun 2015 aneb jak lze ztratit závod…

Je pondělí a za námi fantastický běžecký víkend na VltavaRunu 2015. Jdu do práce a přemýšlím „co napsat na klubový web?“. Běželi jsme v týmu štafetový běh 360 km dlouhý z Kvildy do Prahy. V týmu 12-ti chlapů, 12-ti běžeckých přátel. A já měl tu čest jim dělat kapitána. Každý byl sám sobě soupeřem a nechal na trase vše. Tentokrát veškerá snaha na první desítku nestačila, přesto je 12. místo (ze 176 týmů) skvělé! Já bych ale rád popsal můj pocit, který by se dal shrnout pod větu „jak lze ztratit závod…“.

Uvědomil jsem si, že souběh euforie, adrenalinu, samolibého uspokojení a jistoty sama sebou může nakonec poškodit celý tým. Přestože jsem několikrát kluky upozorňoval, jak je důležité si prostudovat trasu, na co si dát pozor a čeho se striktně vyvarovat – nakonec vyběhnu bez mapy úseku s tím, že jsem tam 4 dny před tím běžel a že z posledního rozcestí už je to jen rovně na předávku a že to zcela určitě nemůžu minout… 8-(((

Délka mých úseků se postupně prodlužovala a obtížnost stoupala. Až to končilo posledním úsekem a jediným s obtížností 5. To číslo mi nedává představu, zda byl opravdu nejtěžší. Myslím, že všichni si „užili“ těžké úseky. A před mým posledním mne napadlo – budeš už unaven, bude teplo, členitý terén, nesmíš udělat chybu, jinak skončíš na zemi a když už toho budeš mít plný brejle bude Tě čekat nepříjemný výšlap po schodech a (v té chvíli se zdá) nekonečný výběh a ještě co nejrychleji po rovince na předávku. A pak mi to cvaklo v hlavě – bude to bolet! A já se na to těším!! A dám to!!! Na úsek jsem měl plán 58 minut. Marťas mezi řečí na rozloučenou pronese „…za 48 minut Tě čekáme na předávce, užij si to…“. A tak běžím.

Od přehrady do Rabyně to vypadalo z auta nekonečně dlouhé a teď v obráceném směru – během – to utíká podstatně rychleji. Hle, předbíhám běžkyni 8-). A dalšímu běžci za mnou se vzdaluji 8-)) a najednou jsem na přehradě 8-))). Teď to přijde – rychle přes přehradu a odbočka do svahu. Zákonitě zpomaluji, ale stále běžím a snažím se držet nějaké tempo. Vybíhám a měřím čas mezi dvěma rozcestníky. V tréninku 3:25 teď 3:05. Je to dobrý! Další rozcestník a další kopec. Pořád to jde. A je to tady – odbočka na seběh. Snažím se nemyslet na chyby – a obraz jak tu ležím zakrvácený v prachu zatímco tým se mně na předávce nemůže dočkat – a běžím. Je to bez problémů za mnou a dobíhám k vodě. V tréninku 11:30, teď 10:50. Pořád je to dobrý.

A znovu do kopce – schody! Spíše neběžím než běžím a z nich se snažím hned rozběhnout. Nad sebou v kopci vidím běžce. Dobíhám ho, ještě než vyběhne na horizont. Mlaďas. Říkám mu „pojď“, odpověď „vždyť jdu“. A utíkám mu. Už vidím rozcestník a vlevo Hradištko. Teď už není na co čekat musíš tam nechat vše! Spouštím počítání v hlavě „jedna, dvě,…deset“ a znovu a znovu. Pomáhá mi to udržovat frekvenci kroků nad 150/min. Cedule Hradištko – SUPER! už to nemůže být daleko. Probíhám křižovatkou v obci, mám na hodinkách 49 minut. Marťas by mohl mít radost – pod 50 to dám. Ale předávačka nikde… Běžím dál a pak mi to dojde „běžíš špatně, tak daleko to přece nemohlo být!!!“. Zoufalství… Hlavou mi probleskne „Všichni se tu honí za vteřinami a ty tady na tak jednoduchém finiši zakufruješ!!!“. Ptám se sedících v hospodě – jisti si nejsou a posílají mne dolů k vodě. Ještě kousek popoběhnu, zapínám navigaci a je to jasné – přeběhl jsi a musíš zpátky! Drahocenné minuty utíkají… Cestou zpátky potkávám pár aut s logy VltavaRunu – zoufale gestikuluji, nikdo ani nepokyne. Běžím zpět ke křižovatce, kde jsem to měl „za 49″ a už vidím fáborky označující odbočku. Do předávky cca. 250 m. Dal bych to byl pod 50 minut… Marťas a Zděnda mne chválí a volají abych vydržel k Bohoušovi. Asi si myslí, že toho mám dost a proto jsem oproti předpisu na svém úseku ztratil 4 minuty. Jenže jsem „vyzval bolest“ a snažil si ji „užít“ a běželo se mi skvěle, pocitově možná nejlepší výkon z mého VltavaRunu. Ale to bloudění, ten čas… Katastrofa… Týmové neštěstí způsobené jednotlivcem – 12 minut reálné ztráty oproti možnosti, která byla. Ale už není.. Je to pryč a já nedodržel základní pravidla, která jsem všem několikrát připomínal. Mám na sebe nebetyčný vztek a je mi do breku…Beru vodu a nasedám do auta. Jede se dál… Závod ještě neskončil.

P.S. ztráta tentokrát způsobila (naštěstí) propad jen o jednu pozici ve výsledkové listině, ale dovedu si představit, že takto lze ztratit při jiné konstelaci celý závod…Kluci, promiňte.

Něco málo o autorovi článku

BohoušPouhý člen BKČS, milovník jídla a pití. Otec skoro tří dětí a hráč na kytaru :-)Zobrazit vše co napsal Bohouš →

  1. BohoušBohouš05-22-2015

    Jirko, už bych přestal s tím sebetrýzněním. Mohlo se to stát komukoli z nás a loni se to poštěstilo myslím hned dvěma. Žádná trága a i tak jsi to zaběhl v úžasném čase, vzhledem k převýšení. Už jen to, že jste vzali do štafety mě a Zdenka, kteří jsme Vám na každém běhu udělali podobnou ztrátu, jako ty jsi udělal na jednom zakufrování, bylo důkazem, že jste vyhrát nechtěli :-) Byl to skvělý týmový výsledek a byla sranda, ne? A o to jde koneckonců nejvíc. Já jsem si to neskutečně užil. Děkuji a těším se do jednoho auta s Tebou zase příští rok. Ať už do Elite nebo Hobby :-)

Odpovědět