Můj běžecký (i životní) rok 2016

Jmenuji se Zuzka a rozhodla jsem se podělit se s vámi o můj běžecký a životní rok (skoro rok…). Členkou Běžeckého klubu České spořitelny jsem už poměrně dlouho, avšak s běháním jsem začala teprve v květnu 2016. A to díky tomu, že jsem byla fandit kamarádce Nikče (mimochodem: její příběh si můžete přečíst na http://youngandcancer.cz/cs/pribehy-bellisek/nikola-samkova) na Volkswagen Maraton Praha 2016.

Byla jsem uchvácena atmosférou závodu! Byla tak úžasná! Viděla jsem, jak si běžci navzájem fandí, jak se k sobě navzájem chovají – prostě balzám na duši. Díky itineráři, skvěle zpracovanému dalším běžeckým kamarádem Lukášem Pazderou, jsem křižovala Prahu, abych mohla fandit Nikče na různých kilometrech jejího prvního maratonu. A po jejím skvělém výkonu jsem začala běhat i já sama.

Samozřejmě že to bylo hlavně kvůli sobě. A také kvůli trablům v mé hlavě… Prostě jsem chtěla změnit svůj dosavadní styl života.

To jsem ještě netušila, že za několik týdnů budu stát na startu mého prvního běžeckého závodu na 5 km. Měla jsem za sebou měsíc „tréninku“ pod vedením našeho klubového trenéra (a rádce začínajícím běžcům) Vládi Nováka a vůbec jsem netušila jak to bude probíhat. Vláďa se mne jako nováčka ujal když mne viděl jako malou „hromádku neštěstí“ (tímto mu mooooooc děkuji!). A neopustil mne ani v mém prvním závodě, kde mi dělal vodiče. Dnes již na tento „T-Mobile Olympijský běh“ vzpomínám s úsměvem. Vláďa  mne, v těch nejvyšších letních teplotách, do cíle doslova dotáhl. Při závodě jsem poznala píchání v boku, problémy s dýcháním, bolest ve svalech, nepříjemné pocity v žaludku před cílem… Ale jak mi Vláďa zdůrazňoval po celou dobu „je to jen v hlavě, je to jen v hlavě, to dáš!“. V cíli se ve mne mísily pocity štěstí (že jsem to zvládla) a únavy. Endorfiny  fungovaly v kombinací s úsměvem a pláčem. Prostě úžasný!!! Byla jsem nesmírně vděčná Vláďovi za doprovod. A to jsem si myslela, jak na 5 km vodiče potřebovat nebudu… Ale já uběhla svých prvních 5 km v kuse!!!

Další větší závod – zářijový „RunCzech Birell Grand Prix“ na 5 km – se mi sice příliš nepovedl, ale „s grácií“ jsem indiánským během „doběhla“ do cíle. Bylo na čase zamyslet se jak dál.

A tak jsem se – kromě tréninku s Vláďou – přidala i do naší skupinky tzv, „Děkanka group“. Je to pár nadšenců, pro které Lukáš Pazdera vymýšlí a organizuje 1x týdně tréninkovou hodinu. Je to parta lidiček, kterým moc děkuji za úžasnou podporu, fandění a chválu, protože to je tak neuvěřitelná pomoc a podpora a já si jí velmi vážím.

Uběhl půl rok, který pro mne nebyl jednoduchý. V úplných začátcích zdravotní problémy (virózy, výron) a tím velké pauzy. Navíc kromě běhání jsem se pustila i do snižování své váhy, protože s kily navíc se samozřejmě běhá o mnoho hůře. A to je další můj úspěšný výsledek (zatím 9 kg/3 měs.) po kterém se moje běhání zlepšilo a zrychlilo. Super zjištění a další motor k pokračování!

A kromě tréninku chodím i na menší závody (Běh metropole či závody RunTour), kde v mé kategorii se občas umístím v popředí a opět je tu super pocit, že jsem si něco dokázala.

Za poslední půlrok na mne moje okolí pozoruje změnu a to nejen fyzickou, ale i psychickou. Umím se zase opět smát (konečně vím, jak fungují endorfiny :–) ), snažím se rozdávat radost, euforii a štěstí okolo sebe a myslím, že se mi to daří. Svědčí o tom i stále častěji se objevující lidé, kteří mi říkají, že jsem je motivovala a začínají vůbec běhat nebo po dlouhé pauze začínají opět běhat.  A to je ta nejsladší odměna… Můj běžecký rok 2016 byl zakončena úžasnou zprávou, že jsem byla vybrána do projektu „Woman´s challenge 2017“ společnosti RunCzech.

A mé plány na rok 2017? Můj první závod na 10 km (a to už celkem brzy), první soustředění s BKČS, s úžasnými lidmi. A samozřejmě také úspěšně absolvovat projekt „Woman´s challenge 2017“.

Můj druhý půlrok roku 2016 byl plný velkých osobních změn. Díky všem kdo byli se mnou!

Můj první maraton (21.11.2015 Sršský Maraton)

Říká se, že k prvnímu maratonu by měl člověk „dospět“ ve svých 42 letech a 195 dnech. To jsem už dávno prošvihl… A tak po 52 letech a 103 dnech stojím na startu mé první maratonské trati.

Je sobota 21. listopadu a jsme v obci Srch v Pardubickém kraji. Teplota +5 st., vítr – po předchozích dosti větrných dnech – ustal. Občas proráží mraky slunko. Předpovídané dešťové přeháňky se zatím nekonají (a konat nebudou).

Okruh vede po části obce, přes dálniční nadjezd do sousední vesnice na obrátku o 180 stupňů, zpět do Srchu a malé kolečko obcí do cíle (alias občerstvovačku) a do dalšího kola. Okruhů je osm.

Je 10 hodin a společný start čtvrt, půl a celého maratonu. Na startu cca. 180 běžců. V cíli maratonu jich bude klasifikováno 41. Náš cíl je jasný a jak říká běhající kamarád „…nemá smysl se ne téhle trati trápit déle než 3 a ½ hodiny…“.

Na startu stojím spolu s Martinem. Dostalo se mi totiž cti, aby mne na téhle, pro někoho neuvěřitelné pouti, doprovodil můj kamarád Marťas Dvořák. Ve všech třech jeho dosavadních maratonech jsem s ním běžel vždy posledních 10-12 km a teď mi to bude vracet (i s úroky).
Spolu s ním je tu i podpůrný „technický tým“ složený z Pavči a Johi. Ty nás budou zásobovat sportovní výživou a ještě se snažit zachytit nás na citlivý digitální fotomateriál. Obojí budou dělat téměř geniálně.

Můj dosud nejdelší souvislý běh měřil 26 km a nevím co mohu očekávat „pak“. Teď mě čeká 42.195 metrů. Stanovené tempo vychází na 4:55 min/km – to budeme držet co to půjde a „pak“ uvidíme…

DSC_0072

Startovní výstřel. Vybíháme mezi posledními, neboť není třeba se nechat strhnout tempem ostatních. Nejsme tu proto abychom s nimi závodili, jsme tu proto abychom v pohodě doběhli a abychom si běh užili.

Od prvních chvil se zvolna probíjíme davem až najdeme své místo mezi podobně rychle běžícími závodníky. Martin chvílemi zapřede hovor na téma „sportovní hodinky GARMIN a výdrž jejich vestavěné baterie“ (oblíbené téma posledních dnů …). Následně zjišťujeme, že jsme zpomalili. Přidáváme.
Běžíme s triatlonistkou, která s námi komunikuje na sportovce dost úsečně. S dalším běžcem si vyměňujeme názor na držené tempo, i když on běží „jen“ půlku. Ve třetím kole děláme hygienickou pauzu. Kolem běžící slečna hlasitě povzdechne „někdy bych chtěla být chlapem …“. Smějeme se na fotografa na půlce cesty mezi vesnicemi. Ptá se, zda nám úsměv vydrží? No tak určitě! Když ho míjíme asi po šesté chechtáme se už z dálky. Chválí nás, že konečně běžíme vedle sebe a může nám udělat pěkné foto.
Na trati se vylidní – většina doběhla do cíle čtvrt nebo půlmaratonu. Mysleli jsme, že poběžíme sólo, ale pořád je někdo na dohled. Za obrátkou maník připravuje podklad pod dlažbu před domkem. Na předposlední obrátce mu chválím provedení jeho práce. Tváří se na mne poněkud rozpačitě. Asi si myslí „co ten běžící cvok po mně chce?“. Zdravíme protiběžce. Někteří už vědí, že je potkáváme naposledy a docela nadšeně naše pozdravy a povzbuzování opětují. Stali jsme se populárními (jak se posléze ukáže i mezi pořadateli, kteří tady pro běžce skutečně dělají co mohou). V klubových tričkách BKČS, viditelných už z dálky, jsme nápadní a nezaměnitelní. Pořád čekáme nějaké problémy, komplikace. Ale nepřicházejí. Udržujeme strojové tempo.

Poslední dva okruhy jsem nazval „finisherské“ (… to jako, že už je to do cíle blízko …). Plácnutím do dlaně se loučíme s pořadateli na poslední obrátce a s širokým úsměvem jim děkujeme. Připadám si jako nadopovaný lysohlávkami. V posledním výběhu dobíháme skupinku běžců, kteří již na obrátce běžíce proti nám konstatují „oni nás dohánějí!“. Říkám Marťasovi „nedělá se to ale hecnem je“ a když je předbíháme cca. 1200 m před cílem pronesu „tak co chlapci zazávodíme si, jo?“. Nestačí reagovat. V cíli na nás ztrácí skoro minutu… Předbíháme ještě pár běžců a řítíme se sami do cíle. Už tam vidím Johi a Pavču … a Bohouše! (přišel se na nás podívat z nedalekých lázní, kde rehabilituje po operaci zad). Neuvěřitelný pocit! Euforie, adrenalin, úžasný pocit z bezproblémového běhu, derou se mi slzy do očí a probíhám cílem!!! Martin půlkrok za mnou. Úžasný, fantastický, super!!! Dokázali jsme to!!! Čas 3:27:13, celkově 12. a 13.místo (já 2.místo v MC59).

DSC_0404

A ten průběh! Bez jakékoliv speciální přípravy typu: masáž, mazání těla, lepení citlivých míst, speciální strava. Prostě jsem se oblékl jako při výběhu do práce a zaběhl maraton. Žádný puchýř, otok, opruzenina, otlačenina, odřenina – prostě nic. Jen nohy bolí a to neuvěřitelně…

A Marťasův výkon v roli vodiče? Naprosto úžasný!!!
Statistika mluví jasně:
– 8 kol, rozdíl mezi nejpomalejším / nejrychlejším = 20 sec (25:46 až 26:06). Vítěz měl rozdíl skoro 4 minuty (a přes 10 minut nebylo výjimkou)
– čas na km 4:35 až 5:03
– nejrychlejší kolo = poslední (nejrychlejší km = poslední)
– první půlka (½ M) v čase 1:43:35
– druhá půlka (½ M) v čase 1:43:35 (to není překlep!!!)
Kloubouk dolů a díky moc moc moc!!! Myslím, že by se mohl slušně živit jako profesionální vodič. Z celého startovního pole nikdo neměl vyrovnanější průběh závodu.

Mám to za sebou. Mám to ÚSPĚŠNĚ za sebou. Díky moc nejen Marťasovi ale i Pavče a Johi. Jsem rád, že jste mohli a chtěli být u toho se mnou. Je to zážitek, na který se nezapomíná a kdy je dobré mít kolem sebe blízké lidičky.

A příště? No žádné příště už přece nebude… 8-)))

Mattoni 1/2Maraton Karlovy Vary

23.5.2015 Půlmaraton Karlovy Vary – štafeta (3 x 5km + 1 x 6,0975km), čas 01:20:40, 1. místo

Předzávodní průvodce sliboval dramatický souboj štafet profesionálních sportovců: volejbalistů VK ČEZ Karlovarsko a hokejistů HC Energie Karlovy Vary. Zřejmě i proto žádný novinář nevěnoval pozornost, když si své startovní čísla vyzvedával černý kůň závodu Běžecký tým České spořitelny. Pokračovat ve čtení „Mattoni 1/2Maraton Karlovy Vary“

Vltava Run 2015

16.-17.5.2015 Vltava Run (štafetový závod na více než 350 km), čas 27:21:19, 12. místo

Vltava Run je dvoudenní štafetový závod, jehož více než 350 kilometrů dlouhá trať vede od pramene Vltavy, přes Národní park Šumava, jihočeskými vesnicemi, kolem vltavských přehrad, historickými městy, přes kopce a nádherná údolí až do Prahy. Jak tvrdí pořadatelé – prostě nejkrásnější možnou cestou k cíli.

Pokračovat ve čtení „Vltava Run 2015“

VltavaRun 2015 aneb jak lze ztratit závod…

Je pondělí a za námi fantastický běžecký víkend na VltavaRunu 2015. Jdu do práce a přemýšlím „co napsat na klubový web?“. Běželi jsme v týmu štafetový běh 360 km dlouhý z Kvildy do Prahy. V týmu 12-ti chlapů, 12-ti běžeckých přátel. A já měl tu čest jim dělat kapitána. Každý byl sám sobě soupeřem a nechal na trase vše. Tentokrát veškerá snaha na první desítku nestačila, přesto je 12. místo (ze 176 týmů) skvělé! Já bych ale rád popsal můj pocit, který by se dal shrnout pod větu „jak lze ztratit závod…“.

Uvědomil jsem si, že souběh euforie, adrenalinu, samolibého uspokojení a jistoty sama sebou může nakonec poškodit celý tým. Přestože jsem několikrát kluky upozorňoval, jak je důležité si prostudovat trasu, na co si dát pozor a čeho se striktně vyvarovat – nakonec vyběhnu bez mapy úseku s tím, že jsem tam 4 dny před tím běžel a že z posledního rozcestí už je to jen rovně na předávku a že to zcela určitě nemůžu minout… 8-(((

Délka mých úseků se postupně prodlužovala a obtížnost stoupala. Až to končilo posledním úsekem a jediným s obtížností 5. To číslo mi nedává představu, zda byl opravdu nejtěžší. Myslím, že všichni si „užili“ těžké úseky. A před mým posledním mne napadlo – budeš už unaven, bude teplo, členitý terén, nesmíš udělat chybu, jinak skončíš na zemi a když už toho budeš mít plný brejle bude Tě čekat nepříjemný výšlap po schodech a (v té chvíli se zdá) nekonečný výběh a ještě co nejrychleji po rovince na předávku. A pak mi to cvaklo v hlavě – bude to bolet! A já se na to těším!! A dám to!!! Na úsek jsem měl plán 58 minut. Marťas mezi řečí na rozloučenou pronese „…za 48 minut Tě čekáme na předávce, užij si to…“. A tak běžím.

Od přehrady do Rabyně to vypadalo z auta nekonečně dlouhé a teď v obráceném směru – během – to utíká podstatně rychleji. Hle, předbíhám běžkyni 8-). A dalšímu běžci za mnou se vzdaluji 8-)) a najednou jsem na přehradě 8-))). Teď to přijde – rychle přes přehradu a odbočka do svahu. Zákonitě zpomaluji, ale stále běžím a snažím se držet nějaké tempo. Vybíhám a měřím čas mezi dvěma rozcestníky. V tréninku 3:25 teď 3:05. Je to dobrý! Další rozcestník a další kopec. Pořád to jde. A je to tady – odbočka na seběh. Snažím se nemyslet na chyby – a obraz jak tu ležím zakrvácený v prachu zatímco tým se mně na předávce nemůže dočkat – a běžím. Je to bez problémů za mnou a dobíhám k vodě. V tréninku 11:30, teď 10:50. Pořád je to dobrý.

A znovu do kopce – schody! Spíše neběžím než běžím a z nich se snažím hned rozběhnout. Nad sebou v kopci vidím běžce. Dobíhám ho, ještě než vyběhne na horizont. Mlaďas. Říkám mu „pojď“, odpověď „vždyť jdu“. A utíkám mu. Už vidím rozcestník a vlevo Hradištko. Teď už není na co čekat musíš tam nechat vše! Spouštím počítání v hlavě „jedna, dvě,…deset“ a znovu a znovu. Pomáhá mi to udržovat frekvenci kroků nad 150/min. Cedule Hradištko – SUPER! už to nemůže být daleko. Probíhám křižovatkou v obci, mám na hodinkách 49 minut. Marťas by mohl mít radost – pod 50 to dám. Ale předávačka nikde… Běžím dál a pak mi to dojde „běžíš špatně, tak daleko to přece nemohlo být!!!“. Zoufalství… Hlavou mi probleskne „Všichni se tu honí za vteřinami a ty tady na tak jednoduchém finiši zakufruješ!!!“. Ptám se sedících v hospodě – jisti si nejsou a posílají mne dolů k vodě. Ještě kousek popoběhnu, zapínám navigaci a je to jasné – přeběhl jsi a musíš zpátky! Drahocenné minuty utíkají… Cestou zpátky potkávám pár aut s logy VltavaRunu – zoufale gestikuluji, nikdo ani nepokyne. Běžím zpět ke křižovatce, kde jsem to měl „za 49“ a už vidím fáborky označující odbočku. Do předávky cca. 250 m. Dal bych to byl pod 50 minut… Marťas a Zděnda mne chválí a volají abych vydržel k Bohoušovi. Asi si myslí, že toho mám dost a proto jsem oproti předpisu na svém úseku ztratil 4 minuty. Jenže jsem „vyzval bolest“ a snažil si ji „užít“ a běželo se mi skvěle, pocitově možná nejlepší výkon z mého VltavaRunu. Ale to bloudění, ten čas… Katastrofa… Týmové neštěstí způsobené jednotlivcem – 12 minut reálné ztráty oproti možnosti, která byla. Ale už není.. Je to pryč a já nedodržel základní pravidla, která jsem všem několikrát připomínal. Mám na sebe nebetyčný vztek a je mi do breku…Beru vodu a nasedám do auta. Jede se dál… Závod ještě neskončil.

P.S. ztráta tentokrát způsobila (naštěstí) propad jen o jednu pozici ve výsledkové listině, ale dovedu si představit, že takto lze ztratit při jiné konstelaci celý závod…Kluci, promiňte.